Likvidace sedláků v Hrbově
30. listopadu 1955 zemřel ve vazební věznici v Praze na Pankráci hrbovský sedlák Václav Křeček. Podle vyšetřovacího spisu a jeho syna, Ludvíka Křečka, trpěl delší dobu žaludeční chorobou, která se mu zřejmě stala v nevyhovujících vězeňských podmínkách osudnou. Do věznice se dostal o několik týdnů dříve po soudním procesu, ve kterém vystupoval jako tzv. vesnický boháč – kulak.
Václav Křeček se narodil 20. 9. 1900 v Hrbově na gruntu číslo 1, který vlastnil
podle kronik jeho otec a dědeček. Statek se poprvé připomíná už v 18. století
(tehdy ještě v majetku rodiny Štěpánkových), když po velkém požáru v roce 1765
kompletně vyhořel celý Hrbov s výjimkou právě usedlosti číslo 1.
Václavův otec Tomáš býval podle kronik starostou obce a důvěru občanů měl zřejmě
i Václav, když byl několikrát zvolen do zastupitelstva. V roce 1945 pak vstoupil
i do nově vznikajícího místního národního výboru.
Statek Václav převzal po otci v roce 1930, náleželo k němu 40,02 ha pozemků, z
toho 33,63 ha zemědělské půdy. Později na něm hospodařil s manželkou, dcerou a
dvěma syny.
V té době už se začíná ve světě projevovat hospodářská krize se všemi důsledky.
V roce 1939 pak československé území ovládají nacisté a veškerá zemědělská
výroba se musí přizpůsobit válečnému zásobování na úkor volného trhu i civilního
obyvatelstva. Po válce zase svobodně hospodařící zemědělce začíná pomalu
vytěsňovat komunistická strana, která po únoru 1948 přebírá vládu v
Československu. Zemědělská výroba se dobrovolně nebo i násilím dostává z rukou
samostatných rolníků do téměř výhradní působnosti Jednotných zemědělských
družstev.
Kolektivizace v Hrbově
V Hrbově se o první JZD místní občané pokoušejí od 12. dubna 1949. Podle zápisů v
kronice se ale „členové přípravného výboru dali zviklat reakční propagandou
kulaků, přípravný výbor nevyvíjel žádnou činnost a brzy se rozpadl“.
Kulak - vesnický boháč – bylo původně ruské označení pro bohaté vesnické
rolníky. Přesná hranice, od které už člověk mohl být označen za kulaka, ale
neexistovala. V Československu šlo převážně o zemědělce, kteří vlastnili pozemky
o minimální výměře 15 ha, ale později i menší. Snahou komunistické státní moci
bylo kulaky zbavit majetku, společenského postavení nebo i fyzicky zlikvidovat.
Vhodným prostředkem k tomu se staly povinné zemědělské dodávky.
Zemědělské dodávky
Každá zemědělská organizace měla po roce 1949 povinnost odvádět státu určitou
část své roční produkce. Státní aparát ale postupně nastavoval daleko tvrdší
podmínky právě pro kulaky, zatímco JZD zvýhodňoval. Povinné dodávky se pro
sedláky zvyšovaly tak, aby je nebyli schopni splnit. Vedle toho jim například
komunistická státní moc vyměňovala pozemky za neobdělané nebo méně kvalitní (v
rámci tzv. technicko-hospodářské úpravy, tedy scelování pozemků), zabavovala
zemědělské stroje nebo nevyplácela peníze za povinně dodané zemědělské výrobky.
Sjednocujícím cílem byla likvidace selského stavu a převedení majetku do
vlastnictví vznikajících JZD. Nesplnění předpisu dodávek mělo totiž za následek
přísné tresty – finanční pokuty, tresty vězení, zabavování majetku a vypovězení
z místa bydliště.
Akce K v
Hrbově
Proces likvidace selského stavu úředně státní moc označila v tajné vládní
směrnici tří ministrů z roku 1951 termínem „Akce K“ (jako „kulak”). Nezákonná,
ale velmi důsledně vymáhaná norma umožňovala perzekvovat jak dotyčného sedláka,
tak celou jeho rodinu, a to nikoli před řádným soudem, ale třeba i jen z titulu
pravomoci místních nebo okresních národních výborů. V jejich rámci ukládaly
tresty tzv. trestní komise ONV.
To všechno je i případ Hrbova, a díky kronikám a dalším dochovaným písemnostem
můžeme tuto neblahou část historie zdokumentovat.
Druhá zmínka o kulacích je v hrbovské kronice v roce 1951. Sedlák Stanislav
Bureš dostal od trestní komise Okresního národního výboru pokutu 120 000 Kčs a 4
měsíce vězení za sabotování dodávek. Jeho usedlost a pozemky v následujícím roce
definitivně připadly MNV jako základ pro tehdy ještě neexistující JZD. V kronice
na straně 77 stojí následující text: „...pod záminkou soudržnosti evangelíků
začal tajně rozleptávat stranu, byl vystěhován do Rousměrova, pobyt v Hrbově mu
byl MNV zakázán, začal pracovat jako skladník v Kunčicích u Ostravy, ale při
tajných návštěvách v Hrbově dále rozrušoval pomocí soudruhů evangelíků MO KSČ a
možnost socialisace vesnice.”
O rok později Vincenc Mejzlík dostává pokutu 20 000 Kčs za to, že údajně lil do
dodávek mléka vodu.
Téhož roku dostává trestní komise ve Velkém Meziříčí podnět od VB na Václava
Křečka a také Marii Kadelovou. Křeček podle rejstříku přestupků neplní dodávky a
dostává pokutu 10 000 Kč, vyšetřování Marie Kadelové bylo odloženo. I v jejím
případě jde nejspíš o neplnění dodávek, protože téhož roku žádá o předání
usedlosti MNV. Národní výbor ale odmítá, dokud nebude založeno v obci JZD.
Družstvo nakonec v červenci vzniká. Členy se stává 16 malých rolníků a 5
středních zemědělců. O přijetí žádá i Václav Křeček a Vincenc Mejzlík, jejich
přihlášky jsou ale zamítnuty. Domnívám se, že z obavy, aby jako sedláci
nezískali v JZD vliv.
Ve stejném roce ještě trestní komise ONV likviduje statek „kulaka” Františka
Sedláčka. Kvůli nedodání všech předepsaných zemědělských výrobků přichází
František Sedláček o 28 hektarovou zemědělskou usedlost a je potrestán zákazem
pobytu v obci. Z jeho majetku se těší nově vzniklé JZD, které i přes radostné
titulky v novinách (viz kronika str. 87) stále nefunguje podle komunistických
ideálů, slovy kronikáře totiž „...přeorávání starého myšlení v hlavách
družstevníků je mnohem těžší než rozorání těch nejvyšších mezí”. To se potvrzuje
hned v následujících letech. Nedaří se adaptace kravína a členové družstva
nedodržují stanovený plán dělení se o úrodu. Nový kronikář Ladislav Drápela v
roce 1953 doplňuje, že doposud družstvo opustilo 8 členů.
Případ
Křeček
Pravděpodobně i kvůli vlekoucím se problémům se vznikem JZD se státnímu aparátu
hodí potíže, ve kterých se už nějakou dobu utápí i poslední hrbovský „vesnický
boháč", jak o něm hovoří soudní spisy. Na usedlosti hospodaří prakticky jen s
dcerou a synem Ludvíkem. Druhý syn Václav byl totiž tou dobou na vojně a
manželka trpěla psychickým onemocněním, kvůli kterému nebyla schopná v
zemědělství pracovat. Ludvík
Křeček v rozhovoru se mnou připomíná, že on i bratr Václav byli jakožto synové
sedláka povoláni k jednotkám PTP - Ludvík jako stavbař, Václav na práci do dolů.
Václav Křeček starší v roce 1954 nedokáže splnit předpis na zemědělskou dodávku
a o rok později na něj okresní plnomocník ministerstva výkupu podává trestní
oznámení. V září si příslušníci Veřejné bezpečnosti Václava Křečka odvedou do
vazby rovnou z pole u rybníka Jestřábce pod Hrbovem, domů už se nikdy nevrátí.
Nutno dodat, že překvapení je znát i na hrbovských občanech, jak dokládá zápis
kronikáře Ladislava Drápely: „24. září 55 byl vzat do vazby v Jihlavě Václav
Křeček, že prý sabotoval, ale jak je zjištěno byl všude dobrý hospodář.”
Velkomeziříčský prokurátor prom. právník (pozn. – promovaný právník byl titul
absolventů právnických fakult po roce 1948) Zdeněk Brym zahajuje vyšetřování už
o měsíc dříve, přesně 24.8 1955. Václava Křečka a jeho ženu prověřuje pro
podezření ze spáchání trestného činu ohrožení jednotného hospodářského plánu –
tedy pro neplnění předepsaných dodávek. 30. srpna ještě prodlužuje Veřejné
bezpečnosti lhůtu na došetření o tři dny, následujícího dne ale příslušníci
předávají prokurátorovi spis, který už oba domnělé pachatele viní ze sabotáže.
Tedy z daleko závažnějšího činu.
Žalobu pro sabotáž na Václava Křečka a jeho ženu podává prokurátor 19. září k
soudu ve Velkém Meziříčí.
Hlavními argumenty jsou soustavné neplnění dodávek, nechování dostatečného počtu
dobytka a fakt, že si Křečkovi v roce 1955 nechali semlít 7 q obilí pro vlastní
potřebu, i když byli na dodávkách dlužni už z roku předcházejícího. Prokurátor
nezapomíná zdůraznit, že obviněný je vesnický boháč a takovou optikou by na něj
soud měl nahlížet.
Téhož dne posílá zprávu krajskému prokurátorovi Vlastimilovi Kubitovi.
Mimochodem člověku, který se účastnil i procesu s arnoleckým rodákem a
číhošťským farářem Josefem Toufarem. Kubita připomíná okresnímu prokurátorovi,
že na oba obžalované musí být ještě před hlavním líčením uvalena vazba a
zajištěn jejich majetek.
24. září Václava Křečka odvádí VB do vazby. On i jeho žena jsou odsouzeni po
hlavním líčení už 5.10. Václava Křečka odsuzuje soudkyně ve Velkém Meziříčí
JUDr. Eliška Laudátová k pěti letům odnětí svobody, propadnutí majetku a
trvalému vystěhování z obce. Na jeho ženu uvaluje vazbu také a odsuzuje ji k
tříletému vězení.
17. října podává advokát odsouzených manželů JUDr. Vladimír Jaroš odvolání,
později doplní i důvody, pro které má být rozsudek přehodnocen. Na to reaguje
okresní prokurátor odvolací odpovědí, ve které hájí svoje stanovisko a chválí
rozhodnutí velkomeziříčského soudu. Spolu s tím předává spisy novému krajskému
prokurátorovi Neblovi, který má odvolací řízení v Jihlavě na starost.
V odvolacím řízení ale překvapivě krajský soud domněnky okresního prokurátora a
rozsudek soudu nižší instance shazuje pod stůl. Argumentuje tím, že okresní soud
nevzal v potaz žádné polehčující okolnosti a veškerá podezření, která by spíše
měl přičítat nedbalosti hospodáře (nedodržování stavu dobytka, nedostatečné
samozásobení pícninami atd.), automaticky považuje za sabotérský čin. Z rozsudku
vlastně vyplývá, že okresní soud na to, o jak závažný trestný čin se jedná, si
počíná velmi nedbale a k odsouzení obviněného mu stačí jen dojmy a předpoklady
bez prokázání úmyslu páchat nějakou nepravost.
Mohlo by se zdát, že manželé Křečkovi mají po tak rozhodných závěrech vyhráno.
Soud ale rozsudkem mění kvalifikaci trestného činu ze sabotáže na nedbalostní
neplnění povinnosti výkonného zemědělce. Ludmila Křečková je z vazby propuštěna
a po psychiatrickém vyšetření zproštěna obžaloby. Stát jí později dokonce vrací
i celou usedlost. Václav Křeček je odsouzen k 18 měsícům vězení a finanční
pokutě 1500 Kčs (nebo k dalším 6 týdnům vězení). Ve věznici v Praze na Pankráci si
ale odsedí už jen necelý měsíc. Zřejmě vlivem špatných podmínek ve věznici se
zhoršuje jeho žaludeční onemocnění. V pátek 25. listopadu podstupuje operaci,
ale 30. listopadu ve svých 55 letech umírá na následky zápalu plic. Příbuzným
není dovoleno se se zesnulým ani rozloučit, Václava Křečka vězeňská služba
nechává pohřbít ve stejném hromadném hrobě v Praze Ďáblicích, do kterého uložili
komunisté i Miladu Horákovou, Heliodora Píku nebo faráře Josefa Toufara. Až do
90. let dokonce neměl ani vlastní pomník a nebylo známo, kam byl přesně pohřben.
Z původně zarostlého a nevzhledného hrobu teprve tehdy udělal Stanislav Stránský
upravené čestné pohřebiště členům III. odboje. A právě v té době získal svůj
pomník nad tzv. šachtou 42 i Václav Křeček.
Po skončení soudu v Jihlavě se na statek vrátila z vazby Ludmila Křečková. Podle
syna Ludvíka zatím spolu se sourozenci Václavem a Marií hospodařili sami. Ludvík
Křeček vzpomíná, že během soudního procesu musel spolu s několika brigádami z
Velkého Meziříčí sklidit úrodu. Ta až na nejnutnější část připadla zřejmě státu.
Protože ani rozsudek krajského soudu nedopadl pro Křečkovy příliš příznivě a
hospodář zůstal i nadále ve vězení, rozhodli se přenechat statek bez výhrad a
finančního vyrovnání státu, potažmo nově vznikajícímu JZD. Nějaký čas ještě
všichni jakožto družstevníci zůstali v Hrbově. Později se Václavova dcera
odstěhovala do Osového, syn Václav do Třebíče a jeho bratr Ludvík do Velkého
Meziříčí. Ten až do maminčiny smrti na statku v případě potřeby vypomáhal. Po
revoluci Křečkovi statek získali v poměrně žalostném stavu nazpět a prodali ho
příbuzným z Hrbova.
Pryč z
Hrbova
Ludvík Křeček, se kterým jsem měl možnost mluvit u něj doma ve Velkém Meziříčí,
si na případ živě vzpomíná. První, na co si okamžitě vzpomene, je fakt, že jeho
otce VB zadržela jen v lehkém pracovním oblečení rovnou na poli. Ostatně tohle
jako první napadne každého hrbovského pamětníka. Sám Ludvík u zadržení nebyl,
nicméně o této události vypráví téměř shodně všichni dotazovaní, obdobně ji líčí
i kronikář v jedné z obecních kronik.
Krátce nato soud zadržel i Ludvíkovu matku, a tak na usedlosti museli Václav,
Ludvík a Marie hospodařit sami. S neskrývanou zlostí si Ludvík Křeček vzpomíná,
že musel na rodinných pozemcích hospodařit podle příkazů předáků brigád, které
přišly z města vypomoct se sklizní brambor.
S otcem byla rodina v kontaktu prakticky jen prostřednictvím dopisů. Ty má
Ludvík Křeček dodnes uschovány spolu s porevolučním rozsudkem žďárského soudu o
rehabilitaci jeho rodičů. Otec pomocí dopisů žádal třeba o zaslání oblečení a
potravin, zajímal se o dění v obci, v posledním dopise rodinu informoval také o
své nastávající operaci.
V době, kdy si Václav Křeček odpykával trest ve vězení, pracoval Ludvík nějakou
dobu v hrbovském JZD. Později se kvůli neshodám s místními odstěhoval do
Kochánova do traktorové stanice. Hrbovští představitelé MNV ho ale nechtěli
pustit, chtě nechtě se proto musel do Hrbova vrátit. Definitivně se odstěhoval
ke své nastávající ženě do Krásněvse o něco později, zhruba v době, kdy tam začala
fungovat strojní traktorová stanice. Do Hrbova už se podle svých slov vrátit
nechtěl.
I přes smutný konec vidí v celém případu alespoň jeden světlejší moment. Krátce
po otcově smrti se totiž seznámil se svou manželkou Marií (za svobodna
Koudelovou). Když se totiž rodina dozvěděla, že Václav Křeček zemřel, Ludvík šel
do pojišťovny vyřídit pohřební pojistku. Právě úřednice, která s ním událost
řešila, se později stala jeho manželkou. O ni se dosud kvůli jejímu špatnému
zdravotnímu stavu pečlivě stará.
Dnes už Ludvík Křeček hrbovským nic nezazlívá. Aktéři, o kterých si myslí, že za
udáním jeho otce stáli, už jsou pravděpodobně po smrti a jejich potomci na něm
vinu nemají.
Pátrání
po vinících procesu
K obdobnému výsledku jsem zatím došel i já. Co se týká tehdejších účastníků
soudního procesu, podařilo se mi dohledat jen jméno JUDr. Elišky Laudátové,
soudkyně okresního soudu, která je podepsaná pod prvním rozsudkem. Ta zemřela v
lednu 2014. Osudy ostatních strůjců procesu, jako jsou vyšetřovatel ppor. Menšík
z velkomeziříčského oddělení VB, okresní prokurátor Zdeněk Brym, krajští
prokurátoři Jan Nebl a Vlastimil Kubita se mi zatím zmapovat nepodařilo.
Z prostudovaných dokumentů také nevyplývá jméno okresního plnomocníka
Ministerstva výkupu ve Velkém Meziříčí, který podal podnět k vyšetřování. Určitá
naděje ale ještě spočívá v možnosti, že se dochoval i vyšetřovací spis případu.
Většina ostatních informací se poměrně přesně dá zjistit porovnáním kronik s
tzv. deníkem v trestní věci, který je uložen ve státním archivu, a dále
doplněním výpovědi pamětníků.
Podle vyprávění měl dokonce existovat dokument, který dokazoval, že celý proces
začal z podnětu některých hrbovských občanů. Ani ten však zatím není dostupný a
je možné, že už ani neexistuje. Ludvík Křeček má za to, že se tito udavači
chtěli na majetku osobně obohatit podle toho, jak například dopadla usedlost
Stanislava Bureše.
Informace
pro tento článek jsem čerpal převážně z deníku v trestní věci, obecních kronik,
dále z poskytnutých dokumentů (dopisy, úmrtní list a rozsudek o rehabilitaci),
z rozhovoru se synem Václava Křečka Ludvíkem a vlastním pátráním. Za poskytnutou
pomoc tímto děkuji představitelům a občanům Místní části Hrbov-Svařenov, Mgr.
Martinu Štindlovi, Ph.D. z Moravského zemského archivu, Marii Gálové, Správě
pražských hřbitovů, Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR a v neposlední
řadě právě Ludvíku Křečkovi, který mi dovolil si náš rozhovor i zaznamenat na
diktafon.
Ve fotogalerii níže si můžete prohlédnout, jak vypadá čestné pohřebiště v Praze-Ďáblicích, kde odpočívá Václav Křeček vedle obětí obou období diktatury v historii moderního českého státu. Doplnil jsem též pár snímků usedlosti číslo 1 v Hrbově a rodinný snímek Křečkových.
© Všechna práva vyhrazena.
Dokumenty na tomto webu uveřejněné podléhají autorskému právu. Použití těchto materiálů jinými subjekty je povoleno pouze po vzájemné dohodě se správcem těchto stránek. Návštěvník se zavazuje neporušovat svým projevem či jiným jednáním zákonné a etické normy.